Supereso s handicapem

30.11.2012 napsal Libor 'Hellboy' Mužík

Co je pro pilota větší handicap? Věk nebo fyzické omezení? Mick Mannock se úspěšně vyrovnal s obojím 

Edward „Mick“ Mannock

Ondra Mokrý

 

Zkusili jste někdy zavřít jedno oko a projít se po bytě? Pokud to zkusíte, zjistíte, že je to až překvapivě těžké. Máte špatný odhad vzdálenosti a kvůli zmenšenému zornému poli se hůře orientujete. Ani takovýto handicap však Edwardu Mannockovi nezabránil v tom, aby se stal jedním z nejúspěšnějších britských stíhačů a pravděpodobně nejlepším velitelem leteckých hlídek v období Velké války. V dnešní době, kdy musejí adepti leteckého výcviku procházet náročnými testy a prohlídkami, by Mannockovi bylo dovoleno do letadla usednout maximálně jako pasažér.

 

Edward Corringham Mannock se narodil 24. května 1887 v Ballincolligu v Irsku. Jeho otec byl vojákem z povolání, takže rodina se často stěhovala – z Irska do Skotska, pak do Anglie a nakonec do Indie. Právě během pobytu v Indii se ve věku 10 let Edward nakazil amébickou infekcí, která jej dočasně připravila o zrak a zanechala trvalé poškození levého oka, na které téměr oslepl (jeho spolubojovníci však ve svých pamětech vehementně popírají, že by Edward nějakou vadou zraku trpěl).

Rodina se krátce na to vrátila do Anglie, podle některých pramenů kvůli tomu, že Edwardův otec byl z armády propuštěn kvůli pití. Po propuštění propadl alkoholu úplně a když bylo Edwardovi 12 let, rodinu opustil. Mladý Mannock tak skončil se studiem a začal pracovat, aby pomohl své matce v tíživé situaci. Po vystřídání několika krátkodobých zaměstnání se mu roku 1911 zalíbilo v National Telephone Company, kde pracoval jako technik na údržbě telefonní sítě. V roce 1914 ho společnost vyslala služebně do Turecka, kde ho v srpnu zastihl začátek světové války. Jakožto Angličan byl internován (Turecko bylo spojencem Německa a Rakousko-Uherska) a několikrát se pokusil o útěk, za což se mu od jeho věznitelů dostalo dlouhé samovazby a velmi drsného zacházení. V tomto období se výrazně zhoršil jeho zdravotní stav a jen repatriace v dubnu 1915 mu zachránila život. Pravděpodobně během svého pobytu v zajetí si vypěstoval nesmiřitelnou nenávist vůči Němcům a jejich spojencům a touhu po pomstě.

 

Ihned po zotavení se v dubnu 1916 přihlásil do řad britské armády, pro svůj zdravotní stav byl zařazen k ženistům, kde však pobyl jen do srpna. V té době se totiž v tisku dočetl o heroických činech stíhače Alberta Balla (http://www.chmelnice.org/index.php/2011/06/samotar-ze-sherwoodu/), který byl v té době již britským národním hrdinou, a zažádal si o přeložení ke Královskému leteckému sboru (Royal Flying Corps, RFC). Vzhledem ke svému věku (29 let) a již zmíněnému poškození zraku měl velmi daleko k ideálnímu kandidátovi, ale kvůli tehdejsímu velkému tlaku na růst bristkých leteckých sil a nedostatku rekrutů byl nakonec přijat.

 

Během výcviku se mu při prvním sólovém letu podařilo přetáhnout jeho stroj (D.H.2 s tlačným motorem), který se dostal ve výši 300 metrů do vývrtky. Ta byla v té době považována za smrtící past. Pád se mu naštěstí podařilo vybrat a bezpečně přistát, avšak jeho velící důstojník mu udělil trest za údajné „machrování“. Později se jeho instruktoři (mimo jinými i James McCudden) vyjadřovali velmi pochvalně o jeho leteckém talentu.

 

Po skončení výcviku v březnu 1917 nastoupil ke 40. squadroně vyzbrojené letouny Nieuport 17, která v té době sídlila na letišti v St. Omer. Nieuporty 17 byly na počátku své kariéry v roce 1916 špičkovými stroji, nicméně do března 1917 se jazýček vah technické převahy přesunul na německou stranu a Nieuporty byly překonány německými letouny Albatros.

 

Mannockovy (díky svému irskému původu dostal přezdívku „Mick“) začátky u jednotky nebyly jednoduché, zčásti i díky tomu, že kvůli svému původu nezapadal mezi své kolegy, kteří pocházelí většinou z vyšších společenských tříd, stejně jako kvůli svému politickému přesvědčení (od roku 1913 byl členem a nadšeným propagátorem Labour party). K jeho oblíbenosti rozhodně nepřispěl incident hned z prvního večera po jeho příchodu k jednotce – v jídelně si sedl na prázdnou židli, která do té doby patřila velmi oblíbenému pilotovi, který byl právě ten den sestřelen (což Mannock samozřejmě nemohl vědět).

 

Ve svém deníku zmiňuje, že během prvních bojových letů býval zcela ochromen strachem. Během soubojů se tedy držel zpátky, takže ho ostatní piloti začali považovat za zbabělce. Při jedné hlídce na jeho Nieuport zaútočil německý Albatros a zasypal jej palbou. Mannock byl tak ztuhlý hrůzou, že nedokázal udělat vůbec nic, aby nebezpečí unikl. Těžce poškozený letoun se mu však podařilo dotáhnout zpět na domovské letiště a přistát. Právě po tomto hrůzyplném zážitku se rozhodl, že strach musí překonat a co nejvíce zlepšit své pilotní a střelecké schopnosti, a začal usilovně trénovat. Měsíc po příchodu k jednotce se mu podařilo dosáhnout prvního vzdušného vítězství, když 7. května zapálil německý pozorovací balón, čímž se jeho reputace u jednotky přeci jen zlepšila. Podporu mu navíc dal i jeho velící důstojník, který mu začal svěřovat vedení hlídkových letů.

 

Neustálý trénink začal nést ovoce už o měsíc později, kdy Mannock dosáhl svého prvního vítězství nad nepřátelským letounem – ve spolupráci s F.E.2 od 25. squadrony poslal k zemi Albatros D.III. V červenci přidal další dvě vítězství na dvoumístnými pozorovacími D.F.W. a 5. srpna získal status esa sestřelem Albatrosu D.V.

 

Významného úspěchu dosáhl 12. srpna, kdy zpozoroval německý Albatros D.V útočící na spojenecké pozorovací balóny. Napadl jej a po těžkém souboji před zraky vlastní pěchoty donutil zraněného německého pilota přistát na spojeneckém území. Mannockovým protivníkem byl poručík Joachim von Bertrab, v té době již eso s 5 sestřely.

 

S rostoucím počtem sestřelů začalo růst i Mannockovo sebevědomí, což se projevilo i v jeho chování v kolektivu pilotů. Přestal být uzavřený a začal se více zapojovat do života jednotky.

Asi právě proto, že na rozdíl od jiných úspěšných stíhačů musel všechny dovednosti namáhavě získat tvrdým tréninkem, měl pochopení pro obtíže, kterým museli čelit piloti čerstvě přibyvší na frontu. Zatímco ostatní esa si své triky většinou žárlivě střežila, Mannock se o všechny nově nabyté vědomosti dělil s ostatními členy své jednotky. Každý bojový let pak se svými piloty zpětně rozebíral, upozorňoval na chyby a jejich příčiny. Investoval hodně energie do týmové spolupráce vlastních letců v boji, což byl v té době poměrně novátorský přístup. Mezi nejúspěšnějšími letci v té době převládali „vlci samotáři“, kteří létali na hlídky sami a využívali momentu překvapení (jedno letadlo se dá na obloze schovat podstatně lépe, než formace čtyř strojů).

 

V červenci je vyznamenán Military Cross, do konce září navýší své skóre na 15 potvrzených sestřelů, v říjnu mu jeho odhodlání a bojové úspěchy vynesou povýšení na kapitána.

Na konci roku 1917 je 40. sqn přezbrojena na letouny S.E.5a – stroj, se kterým bude spojen celý zbytek Mannockovy kariéry. 1. ledna 1918 na něm dosahuje prvního vítězství, když donutí dvoumístný DFW k přistání na vlastním území s mrtvým pozorovatelem.

 

V lednu 1918, po konci operačního turnusu, je poslán zpět do Anglie, kde je v únoru jmenován velitelem nově vzniklé 74. squadrony, se kterou se v březnu vrací na frontu. Během roku od nástupu ke 40. squadroně v březnu 1917 prošel velkou změnou. Z uzavřeného a rezervovaného nováčka se stal velitel, ke kterému jeho piloti vzhlíželi s bezmezným respektem a který byl skutečnou duší jednotky. Stíhači ze 74. sqn popisovali Mannockův vztah k nováčkům jako otcovský, kdy je trpělivě zaučoval do tajů vzdušného boje a často jim pomáhal k získání prvního sestřelu, aby tak posílil jejich sebevědomí. Pro své muže dokonce sepsal několik základních praviděl (v podstatě obdobu Dicta Boelcke (http://www.chmelnice.org/index.php/2011/09/na-pocest-kapitanu-boelckemu-nasemu-odvaznemu-a-rytirskemu-nepriteli-od-britske-rfc-2/).

 

Nejznámějším bylo „always above, seldom at the same level, never underneath„, neboli „vždy nad, zřídka ve stejné výšce, nikdy pod“, které piloty nabádalo získat před zahájením útoku výhodu výšky, která jim pak dávala iniciativu v boji.

Předchozí řádky by mohly vyvolat dojem, že Mannock byl dobrák s beránčí povahou, což je ale velmi daleko od pravdy. Jak přátelský a otcovský byl k vlastním pilotům, tak nelítostný dokázal být ke svým protivníkům. Když se mu během jednoho souboje podařilo přinutit nepřátelský dvoumístný letoun k nouzovému přistání, bezbrannou posádku na zemi ostřeloval z kulometů. Když se ho pak jeho piloti ptali na důvod, odvětil: „Ty svině jsou lepší mrtvé. Žádní zajatci.“

 

Jeho důraz na týmový styl vedení boje se ukázal jako správná volba, protože v průběhu roku 1917 se souboje jednotlivců staly spíše raritou a nad zákopy se utkávaly stále větší formace a docházelo ke skutečným bitvám, ve kterých mohlo být zapojeno i přes padesát letounů. Mannockovi piloti se stali skutečnými mistry spolupráce v souboji, stejně jako líčení pastí na nepřátelské letouny. Sám Mannock během 3 měsíců navýšil své skóre na 59 sestřelů, například 21. května získal 4 vítězství během jediného dne – během dopolední hlídky dvoumístný bitevní Hannover, během večerní pak 3 stíhací Pfalzy D.III během 5 minut! Za tento výkon byl vyznamenán Distinguished Service Order, o pouhých čtrnáct dní později obdržel sponu k tomuto řádu (spona znamenala, že mu stejný řád byl udělen podruhé).

Navzdory svému tvrdému postoji k nepříteli sám Mannock zdaleka nebyl imunní vůči scénám, které vzdušné souboje skýtaly. V průběhu léta na něj stres z uplynulých měsíců začal silně doléhat, ze všeho nejvíce ho děsil pohled na letouny padající k zemi v plamenech. Oheň na palubě byl noční můrou mnoha letců, protože v případě vzplanutí tehdejších strojů ze dřeva a plátna (navíc nasáklých olejem a palivem) letec neměl šanci na záchranu – padáky se začaly v omezené míře používat až na konci války, a to pouze v německém letectvu. U Mannocka tento strach přerostl přímo v posedlost a do kabiny si vždy bral i revolver, aby v případě vzplanutí svého stroje unikl smrti v plamenech.

Po dosažení 59 sestřelů v červnu skončil jeho druhý turnus a byl odeslán zpět do Anglie, kde převzal velení 85. squadrony, a v červenci se s ní vrátil do Francie. Jeho již tak nepříliš dobrou psychiku těžce zasáhla zpráva o smrti jeho bývalého instruktora a přítele Jamese McCuddena (57 sestřelů, zahynul při letecké nehodě poté, co motor jeho S.E.5a vysadil při startu).

 

Jako velitel 85. squadrony získal do 22. července dalších 8 vítězství. Když mu jeden z jeho pilotů gratuloval k dosažení 60. sestřelu s tím, že po válce ho budou doma vítat s červeným kobercem, Mannock odpověděl, že pro něj žádné „po válce“ nebude.

 

26. července odstartoval na svůj poslední let. Jako jeho čislo 2 letěl poručík D. C. Inglis, nováček, kterému chtěl Mannock pomoci k dosažení prvního sestřelu. Za frontou narazili na dvoumístný pozorovací letoun LVG, Mannock provedl první útok, při kterém zasáhl pozorovatele, a pak se stáhl, aby umožnil Inglisovi poslat bezbranného nepřítele k zemi. Po úspěšném Inglisově útoku však oba letci porušili jedno ze základních pravidel – nikdy nesleduj zasaženého protivníka příliš nízko. Mannock i Inglis klesli, aby se prohlédli vrak sestřeleného letounu, avšak dostali se do silné palby ze země. Motor Mannockova stroje byl zasažen, okamžitě začal hořet a letoun se zřítil za německými liniemi. I Inglisův stoj byl zasažen, jemu se však podařilo nouzově přistát ve vlastních liniích.

 

Edward Corringham Mannock byl za své činy posmrtně vyznamenán nejvyšším britským vyznamenáním, Viktoriiným křížem (Victoria Cross). Na počtu jeho sestřelů se historici dodnes přesně neshodli – původně se udávalo 73 vítězství, která z něj činila nejúspěšnějšího britského stíhače, nyní se většina pramenů shoduje na 61 sestřelech.

Na člověka, který nastoupil k letectvu až v 29 letech, na jedno oko téměř neviděl, a po příchodu na frontu dlouhou dobu platil za outsidera, je to skutečně pozoruhodná kariéra.

 

3 reakcí to “Supereso s handicapem”

  1. Sheya Napsal:

    Velice zajímavý článek, díky. :-)

  2. zdesko Napsal:

    Moc hezky napsané.! Zajímavá story. Díky za něj, Zdeněk

  3. SIG Chmelnice » Blog Archive » Jak si trubač vysloužil audienci u krále. Napsal:

    […] V první polovině roku 1915 začal příležitostně létat na bojové mise jako pozorovatel a střelec.  V červenci stejného roku si podal žádost o zařazení do pilotního výcviku, které však nebylo vyhověno, paradoxně kvůli tomu, že se výborně osvědčil jako mechanik a pozorovatel. Zadařilo se až v lednu 1916, kdy dostal rozkaz k návratu do Anglie, kde nastoupil pilotní výcvik v letecké škole ve Farnborough. Během výcviku projevil značné nadání, takže po jeho skončení ve Farnborough zůstal jako instruktor. Jedním z jeho žáků bylo další budoucí eso Edward Mannock (http://www.chmelnice.org/index.php/2012/11/mannock/). […]

Vložit komentář

XHTML: Můžete použít tyto značky: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>