Jak toho Huna pošleme k zemi? Přece cihlou!

31.8.2012 napsal ondrous

Krátké pojednání o počátcích výzbroje letounů Velké války.

Vy si ze mě střílíte!!

Ondřej Mokrý

 

Při zaslechnutí výrazu „prvoválečná stíhačka“ se každému pravděpodobně vybaví jednomístný jednomotorový dvojplošník vyzbrojený jedním nebo dvěma pevnými kulomety střílejícími okruhem vrtule. To skutečně byla klasická a nejrozšířenější konfigurace stíhacích letounů z tohoto období, ale cesta k tomuto standardu byla trnitá a mnohem méně přímočará, než by se mohlo zdát.

 

Cílem tohoto článku není podat encyklopedický seznam všech zbraní používaných na stíhacích letounech Velké války. Spíše by měl čtenáři poskytnout strucný přehled o vývoji výbroje od počátků letectví vedoucím k slavným stíhačkám, které se utkávaly nad zákopy v letech 1914 – 1918.

 

17. prosince 1903 se povedlo bratřím Orwillovi a Wilburovi Wrightovým podniknout první řízený motorový let. Ačkoli se jednalo spíše o pouhý „skok“ o délce 36,5 metru trvající 12 sekund, povedlo se prokázat, že „to jde“ a další pokroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Do října 1905 se povedlo bratřím Wrightům zdokonalit jejich letoun natolik, že dokázal uletět 39 kilometrů a zůstat ve vzduchu 38 minut. Ani konstruktéři v ostatních zemích se nechtěli nechat zahanbit a dobývání vzduchu zažilo obrovský rozmach. Horkou novinku si samozřejmě nechtěly nechat ujít ani armádní sbory velkých zemí, jako Německo, Rakousko-Uhersko, Velká Británie a Francie, a tak v roce 1912 disponovaly téměř všechny vojenské velmoci vlastními vzduchoplaveckými jednotkami. Nutno však dodat, že zpočátku se jednalo spíše o otázku prestiže, než o promyšlenou doktrínu, a většina tehdejších velitelů neměla jasno v otázce, co by mělo být primárním úkolem oněch křehce vypadajících aparátů.

 

Zcela logicky se stal první úlohou vojenských letců vzdušný průzkum. Již v roce 1910 byly průzkumné stroje nasazeny při manévrech francouzské armády, kde se jasně ukázalo, jaké výhody může letecký průzkum přinést v průběhu bitvy. Prozíravějším vojenským mozkům už v tu chvíli začalo docházet, že pokud vlastní letouny mohou poskytnout tak užitečné informace o pozicích a přesunech nepřátelských jednotek, mohou nepřátelské letouny poskytnout stejné informace o vlastních jednotkách, a proto by bylo dobré jim v jejich činnosti zabránit.

 

Prvním krokem v této oblasti byl začátek vývoje protiletadlového dělostřelectva, nicméně praxe ukázala, že efektivita pozemní palby byla poměrně zanedbatelná. Zasáhnout malý stroj pohybující se relativně rychle (skutečně relativně, rychlost tehdejších strojů zpravidla nepřesahovala 150 km/h) v neurčité výšce byl velice obtížný úkol. Dalším faktorem bylo, že ačkoli ranné stroje vypadaly poměrně křehce, právě jejich „pružná“ dřevěná konstrukce s výztužnými dráty jim dávala až překvapivou odolnost proti tlakovým vlnám výbuchů protiletadlových granátů.

 

Jako nejefektivnější cesta zastavení nepřátelského průzkumu se tedy jevilo jejich napadání vlastními letouny. Poměrně rozšířeným mýtem je, že na počátku války panovaly mezi letci gentlemanské vztahy a posádky nepřátelských letounů se při setkání nad frontou zdravily. Několik takových případů sice známo je, celkově však tehdejším letcům v žádném případě nechyběla touha napadat protivníkovy stroje. Paradoxně se první vzdušné boje odehrály na poměrně překvapivých bojištích – k prvnímu leteckému souboji došlo již v roce 1913 během mexické války (souboj trval skoro třicet minut a 2 američtí letci bojující na opačných stranách po sobě stříleli z pistolí, dokud jim nedošla munice) a prvního vzdušného vítězství dosáhl německý letec Günther Plüschow v září 1914 v zátoce Kiaochow ve Žlutém moři (http://www.chmelnice.org/index.php/2011/11/prvni-letecky-souboj-historie/).

 

 

Chuť sestřelovat nepřátelské letouny tedy nechyběla, nicméně před válkou a v prvních válečných měsících probíhalo vyzbrojování letounů pouze experimentálně a z valné části z vlastní iniciativy pilotů.

Objevila se některá kuriozní řešení, která by dnes možná vyvolala úsměv. Jsou zaznamenány dokonce případy, kdy letci brali na palubu cihly, které chtěli metat po nepřátelských letounech. Bližší záznamy se bohužel nedochovaly, nicméně se dá předpokládat, že k žádnému úspěsnému vzdušnému ukamenování nedošlo.

 

Jako další příklad můžeme zmínit ruského letce P. N. Něstěrova, který na ostruhu svého Moranu připevnil zubatou kosu, kterou chtěl strhávat křídla nepřátelských letounů. Další ruský pilot (později nejúspěšnější ruský stíhač) A. A. Kazakov zase připevnil pod svůj letoun kotvu na dlouhém laně, která měla sloužit ke stejnému účelu a byla navíc vybavena náloží, která měla vybuchnout po zaseknutí kotvy. Kazakov s tímto zařízením jeden letoun skutečně napadl, nicméně lano kotvy se při spouštění zamotalo a Kazakov nakonec musel nepřátelský letoun srazit podvozkem vlastního stroje (http://www.chmelnice.org/index.php/2011/05/nejvetsi-bohatyr-z-rusi/ ). Podobný systém testovali Britové na letounech B.E.2c, které nesly na dlouhém laně zavěšenou nálož. Kromě nutnosti obtížného manévrování bylo další nevýhodou, že tento způsob útoku vyžadoval vystoupání nad nepřátelský letoun, což zdaleka ne vždy bylo možné.

 

Až po té, co letecký průzkum zvrátil bitvu na Marně po německém vpádu do Francie a na východní frontě bitvu u Tannenbergu, začaly se samy armádní kruhy vážněji zabývat otázkou ničení nepřátelských letounů.

 

Jak už jsme zmínili, prvními zbraněmi používanými pro letecký boj byly automatické pistole, velmi často si braly osádky na palubu kulovnice a karabiny, někdy se dokonce používaly brokovnice nabité kančími broky – krátký dostřel byl sice nevýhodou, avšak rozptyl broků zvětšoval šanci na zásah cíle.

 

Ani jedna z těchto variant však nevyhovovala pro vzdušný boj. Střelba na pohyblivý vzdušný cíl má totiž několik specifik, která z ní činí značně obtížnou disciplínu. Pro zásah nepřátelského letounu byla nutná zbraň s vysokou úsťovou rychlostí, aby se zkrátila doba letu projektilu k cíli – v tomto ohledu nevyhovovaly pistole a brokovnice. I při vysoké úsťové rychlosti je však pro střelce velmi obtížné zasáhnout protivníka jednotlivými ranami, proto byla nutná automatická střelba s co nejvyšší kadencí – a v tomto ohledu zase nevyhovovaly kulovnice.

 

Brzy tedy bylo jasné, že nejvhodnější zbraní pro vzdušný boj je kulomet. V době vzniku letectva byly už kulomety na značně pokročilé úrovni a používalo se několik různých systémů, přesto však trvalo poměrně dlouho, než se objevily první účinné kombinace letoun – kulomet.

 

Prvním problémem byla váha – pro letouny z počátku války znamenala dodatečná váha zbraně a munice velký problém. V roce 1915 poručík Louis Strange z RFC z vlastní iniciativy namontoval kulomet Lewis na svůj Farman. Když se nad jejich letištěm objevil německý průzkumný Albatros, Strange odstartoval s úmyslem ho napadnout, nicméně s přetíženým letounem se mu podařilo vystoupat pouze do tří set metrů, než nepřátelský letoun zmizel.

 

Dalším problémem bylo umístění zbraně samotné. Žádoucí bylo, aby zbraň mířila přímo vpřed a nacházela se v místech, kde ji pilot mohl bez námahy obsluhovat. U tlačných letounů, kde byl motor s vrtulí umístěn za křídly a ocasní plochy byly neseny na nosnících, bylo řešení jednoduché – výstřelné pole směrem vpřed bylo volné – a v raných letech války se jednalo o velmi oblíbenou konfiguraci výzbroje (např. francouzský Voisin nebo britský Bristol FB.5).  Tlačné letouny však postupně začaly ve výkonech zaostávat za letouny tažnými (stroje s tažnou vrtulí a motorem vpředu), protože jejich koncepce vyžadovala podstatně větší počet vzpěr, nosníků a výztuh, které zvyšovaly odpor vzduchu. A protože stíhací letouny musejí svou kořist překonávat výkony, tlačné letouny postupně začaly mizet ze scény.

 

Tažné letouny tedy nabízely větší potenciál nárůstu výkonů, byl u nich ale problém s umístěním zbraně, protože na přídi letounu se nacházela rotující vrtule.

 

Nabízela se 2 možná řešení -

1. umístit zbraň tak, aby se její výstřelná osa vrtuli vyhnula

2. střílet skrz vrtuli.

První varianta byla používána hlavně v průběhu roku 1915 na spojenecké straně. Jednu z možností představuje například Bristol Scout kapitána Lanoe George Hawkera. Kulomet Lewis byl lafetován na levém boku letounu a mířil šikmo od osy letounu o 30 stupňů. Problém střelby tak byl vyřešen, ale zaměřování bylo velmi obtížné a jen samotné dosažení vhodné polohy pro střelbu vyžadovalo vysoké pilotní umění. To Hawkerovi rozhodně nechybělo a podařilo se mu dosáhnout 5 sestřelů, z toho dokonce 3 během jediného dne.

 

Další možností, jak se vyhnout okruhu vrtule, bylo umístění kulometu nad baldachýn horního křídla, použité například u Nieuportu 11 tak, aby vrtuli přestřeloval. Zbraň tak mířila přímo ve směru letu, nevýhodou však bylo, že nad horním křídlem byl kulomet nepřístupný v případě zaseknutí nebo nutnosti výměny zásobníku. Postupně tak byly vyvinuty různé závěsy, které umožnily spuštění zbraně ke kokpitu. Nejrozšířenějším řešením byl Fosterův závěs pro kulomet Lewis, v podstatě zahnutá kolejnice, po které kulomet sjel před kabinu. Tento systém nabízel několik výhod, takže se objevoval (i když většinou pouze jako doplňková výzbroj) na letounech až do konce války, tedy i v době, kdy již existovala řešení střelby skrz okruh vrtule. Fosterův závěs umožnil kulomet zafixovat i v polospuštěné poloze pro palbu šikmo vzhůru, kterou britští stíhači s oblibou používali proti vícemístným strojům – využívali tak slepé místo pod břichem nepřátelského stroje, což byla taktika vyvinutá britským esem Albertem Ballem ( http://www.chmelnice.org/index.php/2011/06/samotar-ze-sherwoodu ).

Druhým řešením byla střelba skrz vrtuli. Jak však zabránit tomu, aby projektily zničily vrtulové listy?

První prakticky využité řešení představili Francouzi, konkrétně pilot Eugéne Gilbert, který vrtuli svého Moranu opatřil ocelolitinovými manžetami (kterým se říkalo „le Faucheur“, doslova sekačka) v místech, kudy procházela výstřelná osa kulometu. Jak vidno, zařízení to bylo sice primitivní, ale velmi účinné. Gilbertův kolega Roland Garros (ano, pařížské tenisové kurty jsou pojmenovány po něm) na letounu Morane L vybaveném kulometem Hotchkiss 1. dubna 1915 sestřelil německý dvoumístný letoun a 15. a 18. dubna přidal po jednom vítězství.

 

V tomto technickém řešení však bylo zakleto několik velmi závažných slabin. Tou nejmenší z nich byl fakt, že kulomet Hotchkiss se nabíjel páskovými zásobníky po 25 ranách. Tvar vrtulových listů musel být přizpůsoben, aby jejich šířka v místě, kde je protínala dráha střel, byla co nejmenší, nicméně i tak průměrně 25% vypálených střel vrtuli zasáhlo a přišlo tak nazmar. Takto upravené vrtule však dávaly podstatně menší tah a rychlost Moranů L vybavených tímto zařízením poklesla až o 15 km/h. Nejzávažnější problémy však způsobovaly nárazy projektilů do vrtule, které výrazně namáhaly motor. Na to zanedlouho doplatil sám Garros, kterému se nad německým územím zastavil motor a byl nucen přistát na nepřátelské straně fronty. Před zajetím německými vojáky se mu nepodařilo letoun zničit, a tak měli Němci možnost výzbroj jeho letounu důkladně prozkoumat. Němci byli sice zaraženi primitivností zařízení, ale přesto nařídili, aby byly německé letouny vyzbrojeny stejným způsobem.

 

Rozšířenou legendou je, že tohoto úkolu se ujal Anthony Fokker, kterému se však primitivnost zařízení nelíbila a tak za rekordně krátkou dobu (48 hodin) navrhl vlastní technické řešení – synchronizátor.

 

Zní to výborně, je na tom však jen velmi málo pravdy. Synchronizátor nebyl dílem Anthonyho Fokkera, ale jeho konstruktéra Heinricha Lübba, který na konstrukci zařízení začal pracovat už cca. 6 měsíců před Garrosovým zajetím. Ale ani Lübbe nebyl skutečným otcem myšlenky synchronizátoru, protože jeho práce byla založena na předválečném patentu Hanse Schneidera (což Fokkerově továrně v roce 1916 vyneslo žalobu ze strany firmy LVG, pro kterou Schneider pracoval).

 

Co to vlastně byl synchronizátor? Fokker problematiku střelby skrz vrtuli trefně přirovnal k chlapci snažícímu se prohodit kámen mezi točícími se lopatkami větrného mlýna. Technicky vzato šlo pouze o to zajistit, aby kulomet střílel pouze ve chvíli, kdy se před jeho ústím nenachází vrtulový list. Buď tedy kulometu zabráníte ve střelbě v době, kdy by mohl vrtuli zasáhnout (tzv. přerušovač střelby), nebo jej naopak donutíte vystřelit v době, kdy projektil může volně proletět – kulomet je tak vlastně poháněn motorem (synchronizátor) a stává se z něj poloautomatická zbraň, která vypálí jednu ránu při každém impulzu od synchronizátoru.

 

Je nutno uznat, že Fokkerovo řešení nebylo přímou kopií Schneiderova zařízení. Schneider si s problémem střelby skrz vrtuli pohrával již před válkou a patent přihlásil již v červenci 1913. V pravém slova smyslu se však nejednalo o synchronizátor, ale o přerušovač střelby. Pravděpodobně se však Schneider zabýval i tvorbou synchronizátoru.

 

I další konstruktéři se tímto problémem zabývali, například Raymond Saulnier zahájil v dubnu 1914 experimenty s vývojem zařízení pro střelbu skrz vrtuli. Nakonec však neuspěl a místo synchronizátoru bylo zavedeno výše zmíněné řešení prostřednictvím ocelolitinových manžet chránících vrtulové listy. Důvodem Saulnierova neúspěchu byl špatně zvolený typ zbraně, tedy pěchotní kulomet Hotchkiss.

 

Zde je třeba zmínit se o typech funkčních cyklů používaných na tehdejších kulometech. Všechny tehdejší automatické zbraně se dají rozdělit do dvou skupin: systém otevřeného nebo zavřeného závěru.

 

U zbraní s otevřeným závěrem (např. britský Lewis, francouzský Hotchkiss nebo italský Revelli) je závěr před výstřelem v zadní poloze a komora je prázdná. Ve chvíli stisknutí spouště pružina vymrští závěr vpřed, ten zasune do komory nový náboj a pak dojde k výstřelu.

 

U zbraní se zavřeným závěrem (tedy u zbraní založených na principu patentovaném americkým zbrojařem Hiramem Maximem, např. německý Maxim 08/15, Parabellum nebo britský Vickers) je závěr naopak v přední poloze a v komoře je již zasunut náboj. Po stisknutí spouště pak dojde jen k uvolnění úderníku, který náboj odpálí.

 

Oba systémy mají své plusy a mínusy. Hlavním rizikem zbraní se zavřeným závěrem je skutečnost, že náboj se nachází v komoře, která může být rozpálená po předchozí střelbě, což může být velmi nebezpečné v případě použití zápalné nebo výbušné munice.

 

Tento problém se netýká zbraní s otevřeným závěrem – v klidové poloze je komora prázdná a může se tak ochladit před další střelbou. Komplikaci ale představovala relativně velká prodleva mezi stisknutím spouště a samotným výstřelem – závěr musel urazit celou dráhu ze zadní polohy až ke komoře a po cestě zasunout nový náboj. Doba pro tuto operaci se mohla výrazně lišit podle okolních podmínek (např. teplota nebo vlhkost vzduchu, kvalita údržby zbraně, použitý olej apod.).  Z tohoto důvodu se zbraně střílející z otevřeného závěru nehodily pro synchronizaci – prodleva mezi stisknutím spouště a výstřelem byla příliš nevypočitatelná, než aby bylo možno střelbu sladit s otáčkami vrtule.

 

Pro synchronizaci tak byly po celou válku používány pouze kulomety střílející ze zavřeného závěru, u kterých po stisknutí spouště dojde pouze k uvolnění úderníku.

 

Fokker tedy zvolil správný typ zbraně, kulomet Parabellum, a společně se synchronizátorem jej namontoval na letoun M5K (v armádním označení A.III). Armádní důstojníci, kteří shlédli předvádění nového zařízení, sice projevili zájem, ale požadovali test přímo v bojových podmínkách. Anthony Fokker tak byl odeslán na frontu (dostal falešnou identitu, protože po celou válku měl holandské občanství a nesměl tak sloužit v německé armádě), aby přímo v boji prokázal funkčnost vynálezu.

 

Podle Fokkerových pamětí se mu skutečně povedlo nad frontou překvapit francouzský dvoumístný letoun, ale nedokázal stisknout spoušť a nepřítele sestřelit. Rozhodl se tedy přenechat testování profesionálům a v červenci 1915 byly 3 Fokkery, mezitím přeznačené na E.I (písmeno A označovalo neozbrojené jednoplošníky, vyzbrojením se Fokkerův jednoplošník přesunul do kategorie E, viz. http://www.chmelnice.org/index.php/2012/01/system-oznacovani-nemeckych-letadel-podle-idflieg/ ), přiděleny k jednotce Feldfliegerabteilung 62, kde se jich ujali piloti Oswald Boelcke (http://www.chmelnice.org/index.php/2011/09/na-pocest-kapitanu-boelckemu-nasemu-odvaznemu-a-rytirskemu-nepriteli-od-britske-rfc-2/), Max Immelmann, Kurt Wintgens a Otto Parschau.

 

Ačkoli ve srovnání s konkurenčními letouny byl Fokkerův jednoplošník co do výkonů pouze průměrný až podprůměrný letoun s náročnou pilotáží a synchronizátor snižoval kadenci kulometu na pouhých 150 ran za minutu, dosáhla Fl.Abt.62 s těmito letouny velmi brzo výrazných úspěchů, které vedly k masovému nasazení Fokkerů řady E. Kurt Wintgens zaznamenal už 1. července sestřel Moranu Saulnier, který mu však nebyl uznán, protože zraněná posádka přistála za spojeneckými liniemi. Ani jeho další sestřel ze 4. července nebyl uznán, a tak se první oficiálně potvrzeným vítězstvím stal Wintgensův sestřel z 15. července. Ani jeho druhové se nenechali zahanbit a začali hromadit vítězství nad spojeneckými vícemístnými letouny, pro které se kombinace lehkého jednomístného stroje a synchronizovaného kulometu stala skutečnou pohromou. Díky Fokkerům získalo německé letectvo drtivou vzdušnou převahu a období druhé poloviny roku bývá označováno jako „Fokker scourge”, volně přeloženo jako Fokkerův bič. Osádky spojeneckých průzkumných letounů samy sobě daly se značnou dávkou černého humoru přezdívku „Fokker fodder”, tedy potrava pro Fokkery. Situace stala tak závažnou, že se celou věcí dokonce zabýval anglický parlament, který zřídil vyšetřovací komisi. Němcům se tajemství jejich úspěchu dařilo velmi dlouho skrývat, mimo jiné i proto, že Fokkery E měly zákaz přelétat frontovou linii, aby žádný stroj v případě sestřelení nebo poruchy nemohl padnout do rukou spojencům. Z Eindeckerů se tak stala sice čistě defenzivní zbraň, zato však velmi efektivní.

 

Spojenci po celý rok 1915 a počátkem roku 1916 nedisponovali synchronizátorem, a tak hledali jiné cesty, jak vzdorovat hrozbě Fokkerů. Jako dva z příkladů uveďme anglický Airco D.H.2, jednomístný dvojplošník v tlačném uspořádání – motor a rotující vrtule byly umístěny za trupovou gondolou a tak bylo pole výstřelu vpřed volné, a francouzský Nieuport 11, který měl kulomet umístěn na kozlíku nad baldachýnem horního křídla, takže vrtuli přestřeloval. Navzdory této nouzové výzbroji se spojencům podařilo díky těmto letounům vyrovnat síly na obloze nad zákopy – D.H.2 i Nieuporty výkonostně překonávaly Fokkery ve všech parametrech.

 

 

Ačkoli spojenci začali s vývojem synchronizátoru už na podzim 1915, první funkční model synchronizátoru měli k dispozici až na jaře 1916. Zdržení bylo způsobeno opět nevhodnou volbou zbraně, protože se zaměřili na kulomety Lewis a Hotchkiss – ty byly sice lehké, ale kvůli střelbě z otevřeného závěru nepoužitelné. Teprve když se práce soustředila na kulomet Vickers (pracující se stejným funkčním cyklem jako německé Maxim a Parabellum), dostavil se úspěch a v březnu 1916 začíná výroba prvních letounů vybavených synchronizačním zařízením Vickers-Challenger. Překvapivě se tato zbraň neobjevila nejdříve na stíhačkách, protože prvním takto vyzbrojeným typem byl dvoumístný víceúčelový Sopwith 1½ Strutter.

 

Synchronizátor se postupně zdokonaloval a objevilo se několik modelů, aby se pak standardem stal systém Constantinesco-Colley, který předával impulsy od vrtule ke kulometu hydraulicky. Synchronizované kulomety se rychle staly standardem na všech stíhacích letounech, nejdříve jeden, později 2 (i zde měli Němci náskok, jejich stíhačky nesly standardně 2 zbraně už od poloviny roku 1916, u spojeneckých strojů se 2 kulomety objevují až v roce 1917).

 

Jak už jsme zmínili, i po zavedení synchronizátorů nebyla zcela zavržena myšlenka kulometu umístěného na závěsu nad horním křídlem. Například u britské S.E.5 a S.E.5a byla výzbroj řešena jedním synchronizovaným Vickersem před kabinou a jedním Lewisem na Fosterově závěsu na horním křídlem. Jedním z důvodů byly obavy pilotů z použití zápalné a tříštivé munice do kulometu Vickers – jednak pro případ možného selhání synchronizace, jednak pro už zmíněné riziko spojené s nábojem umístěným v komoře rozpálené předchozí střelbou.

 

Doposud jsme mluvili pouze o standardních zbraních puškové ráže (tj. 6 – 8 mm). Automatické a poloautomatické zbraně těžších ráží se v té době v armádách již používaly, ale jejich nasazení pro účely letectva bylo velmi omezené. Co bylo důvodem?

 

Pokud chcete vybavit letoun těžší výzbrojí, můžete sledovat v zásadě 2 cíle:

 

1)      zvýšení dostřelu – zbraně většího kalibru skutečně mají větší dostřel, nicméně v době první světové války tento aspekt hrál minimální roli. Zkušení piloti vtloukali nováčkům do hlavy, že střelba na vzdálenost nad 150 metrů je plýtváním municí. Prostým zdůvodněním je fakt, že tehdejší letouny neposkytovaly dostatečně stabilní základnu pro střelbu na větší vzdálenost. Představíte-li si letecký motor o výkonu 150 – 200 k namontovaný v dřevěném motorovém loži ve spojení s celodřevěnou konstrukcí trupu, je jasné, že prvoválečné letouny za letu silně vibrovaly, což samozřejmě zvyšovalo rozptyl vypálených střel. Stejně tak byla na nižší úrovni i kvalita tehdejší munice, a tak skutečně účinná vzdušná střelba na větší vzdálenosti zůstala hudbou budoucnosti.

2)      zvýšení ničivého účinku v cíli – ani tento faktor nebyl v té době rozhodující, protože standardní kulky puškové ráže dokázaly na letounech ze dřeva a plátna napáchat dostatečnou škodu. Zbraň o větším kalibru sice dokáže v cíli napáchat více škody, ale podle hesla „něco za něco” má ve srovnání s lehčími rážemi nižší kadenci (náboje jsou logicky větší a jednotlivé části mechanismu musejí při každém funkčním cyklu urazit delší dráhu). V době Velké války tak tedy bylo výhodnější vypálit na nepřátelský letoun střely sice s menším ničivým účinkem, ale za to s větší kadencí a vyšší šancí na zásah – malá střela, která cíl zasáhne, napáchá více škody než velká střela, která cíl mine.

 

Navzdory výše uvedenému se za Velké války letecké zbraně těžších ráží v omezené míře používaly (i když převážně na vícemístných letounech). My se zmíníme pouze o dvou pozoruhodných příkladech použití ve stíhacích strojích.

 

Ačkoli se kulomety puškové ráže plně osvědčily při použití proti letounům, existovaly i vzdušné cíle, na které stačily jen s obtížemi – pozorovací balóny. Sestřelování těchto „jitrnic” bylo velmi rizikovou záležitostí (mimo jiné díky silné protiletadlové palbě) a letcům by značně usnadnilo život, kdyby bylo možné zničit balón (tedy rozměrný a nehybný cíl) palbou na větší vzdálenost a co nejmenším počtem výstřelů. Pro tyto útoky se běžně používala zápalná munice (Buckingham, New Brock, Pomeroy), která obsahovala zápalnou směs, většinou na bázi fosforu, která se zapálila při průchodu střely hlavní. Slabinou puškové ráže však byla skutečnost, že kulka nebyla dostatečně velká, aby se do ní dalo umístit dostatečné množství zápalné složky. Dalším problematickým bodem, tentokrát z oblasti chemie, byl fakt, že samotný vodík, kterým byly balóny naplněny, je nehořlavý, dokud se nesmísí se vzduchem. Pro úspěšný útok tedy bylo nutné nejdříve balón proděravět, aby z něj začal vodík ucházet, a teprve vzniklou výbušnou směs zapálit.

 

V roce 1915 v průběhu bitvy u Verdunu se pokusili Francouzi vyřešit tento problém za použití raket. Tyto rakety však měly velmi daleko k tomu, co si pod tímto pojmem představujeme dnes. Jednalo se o jednoduché ohňostrůjné rakety poháněné střelným prachem. Nebyly vybavenou žádnou náloží a jejich hlavici tvořil pouze železný hrot. Ten měl prorazit plášť balónu a směs vodíku a vzduchu měla být zapálena žhavými plyny, pohánějícími raketu. Při bojovém nasazení, kdy byly rakety většinou po osmi namontovány na mezikřídelních vzpěrách a potah dolního křídla byl opatřen ochranným oplechováním, bylo dosaženo částečných úspěchů, nicméné k dokonalé protibalónové zbrani měl tento systém daleko, zejména kvůli malé přesnosti – i při vypálení celé salvy osmi raket byla pravděpodobnost zásahu cíle poměrně malá.

 

Jako další možná cesta se jevil vývoj zbraní většího kalibru pro použití proti balónům. Koncem války tak firma Browning vyvinula protibalónový kulomet ráže 11 mm, jehož projektily mohly nést výrazně větší množství fosforu. Zbraň dorazila na bojiště pouze v omezeném množství a relativně pozdě, přesto byla úspěšně používána, mj. nejlepším lovcem balónů Belgičanem Willym Coppensem (http://www.chmelnice.org/index.php/2011/09/rychle-dolu-blizi-se-coppens/ ).

 

I Francouzi podnikli pokus vyzbrojit vlastní stíhací letouny zbraní velké ráže, k problému však přistoupili jinak a mnohem velkoryseji. Cílem nebylo použití proti balónům, ale proti nepřátelským letounům, k jejichž zničení měl stačit jediný zásah těžkého projektilu.

 

V roce 1917 začal vývoj letounu Spad S.XII Ca1, který konstrukčně navazoval na úspěšný Spad S.VII. Srdcem letounu byl motor Hispano Suiza, osmiválec s válci do V. Díky tomuto uspořádání bylo možno mezi hlavy válců vestavět zbraň střílející dutou hřídelí vrtule (tato myšlenka nebyla nová, experimenty v tomto směru probíhaly již dříve v různých zemích, ale většího rozšíření se tento princip dočkal až v meziválečných letech).

 

Francouzi mezi bloky válců umístili námořní kanón Putteaux ráže 37 mm (!), jehož závěrová část byla uvnitř kokpitu, aby pilot mohl jednorannou zbraň nabíjet. Pro zastřelování kanónu a pro obranu byl před kokpitem umístěn ještě synchronizovaný kulomet Vickers nabitý trasovací municí.

 

Vznik tohoto letounu inicioval slavný Georges Guynemer (57 v.) a na jeho vývoji úzce spolupracoval s konstruktérem Louisem Béchereauem. První let proběhl 5. července 1917 a letoun prokázal dobré výkony, nicméně výzbroj zjevně předběhla svoji dobu. Zvolená ráže kanonu byla příliš velká a zpětný ráz silně namáhal konstrukci letounu. Po výstřelu se navíc kabina plnila spalinami z výstřelu. Těchto letounů bylo objednáno 300 ks, ale část z nich byla dokončena jako standardní Spady XIII bez kanónové výzbroje.

 

Ačkoli bylo těchto letounů vyrobeno relativně málo a byly považovány pouze za speciály určené pro nejlepší letce, dočkaly se frontového nasazení a francouzská esa na nich získávala vítězství, např. nejúspěšnější francouzský stíhač René Fonck 7 ze svých 75 sestřelů. Vydržely však ve službě relativně krátce a byly nahrazeny klasičtěji řešenými Spady XIII se výzbrojí dvou synchronizovaných kulometů. I René Fonck nakonec dal přednost Spadům s klasicky řešenou výzbrojí poté, co se mu málem stalo osudným uložení granátů pro kanon na bocích kabiny. Ve svých pamětech zmiňuje, že během jednoho souboje granáty při letu na zádech vypadaly z přihrádek a jedna z nich zaklínila řízení.

 

Jak vidno z předchozích řádků, výzbroj letounů prodělala během 4 let Velké války bouřlivý vývoj – od házení cihel jsme se dostali až k použití leteckých kanónů.

5 reakcí to “Jak toho Huna pošleme k zemi? Přece cihlou!”

  1. Sheya Napsal:

    Tak tohle jsem si přečetl opravdu se zájmem a dozvěděl jsem se i něco nového. Pěkný článek!

  2. kabelkao Napsal:

    Super článek! Doufám že budeme pokračovat takto dále…třeba po jednotlivých typech kulometů.

  3. HUHU Napsal:

    Článek zajímavý, až na ten pravopis! A co má znamenat to 8krát se opakující NICMÉNĚ??? To už je opravdu autorova úchylka!

  4. ondrous Napsal:

    Jsem rád, že se článek líbil, nicméně bych se rád vyjádřil ke gramatice a stylistice.

    Pravopisné chyby se možná vloudily, nicméně obsah je snad i tak srozumitelný.

    Ad nicméně: Před pěti lety u mne byla diagnostikována velmi vzácná závažná forma nicméňofilie (anglicky neverthelessfilia). Tato porucha není neléčitelná, nicméně vyžaduje dlouhodobou a soustavnou léčbu. První úspěchy se již dostavily, nicméně zdaleka není vyhráno. Vím, že pro mé okolí je toho onemocnění zátěží, nicméně navzdory vší snaze nejsem zcela schopen symptomy potlačit. Jsem si jistý, že vaše poznámka k mé stylistice nebyla míněna ve zlém, nicméně jsem cítil potřebu uvést toto na pravou míru. Nevím, kdy se mi podaří boj s touto nemocí vyhrát, nicméně neztrácím naději a předem děkuji za vaši morální podporu. V dalších článcích se pokusím výskyt „nicméně“ omezit, výsledek nicméně není zaručen.

  5. moncler bambino sassari Napsal:

    moncler bambino sassari

    I’ve read some excellent stuff here. Certainly price bookmarking for revisiting. I wonder how so much attempt you place to create any such excellent informative web site.

Vložit komentář

XHTML: Můžete použít tyto značky: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>